Je nám velkým potěšením, že vám můžeme nabídnout k přečtení rozhovor s dvojnásobným mistrem Evropy v muškaření Lukášem Pazderníkem. Lukášovi se letos podařil úspěch, který nemá v historii mistrovství Evropy obdoby – obhajoba titulu v závodě jednotlivců. Lukáš dominoval již loni při ME v Laponsku a letos se mu povedl stejný výsledek na ME v Polsku. Svými výsledky v závodní muškařině se Lukáš řadí mezi nejúspěšnější české závodníky všech dob.

MOL: Jakých mezinárodních výsledků v závodní muškařině si nejvíce ceníš?

LP: Jednoznačně titulu mistra světa v družstvech z roku 1994. Z téhož roku si také vysoce považuji 9. místa v třídílném jezerním Grand Slamu - Francie, Anglie, Wales, kdy mi o jednu rybu uteklo třetí místo. Samozřejmě nemohu pominout tituly mistra Evropy v jednotlivcích z loňska a letošního roku. Jsem rád, že to tento rok na ME vyšlo i českému týmu, byť nám těsně uniklo první místo. Poláci asi byli o něco lepší, měli možná i o trochu více štěstí a pomohla jim i „domácí půda“.

MOL: Proč si ceníš titulu mistra světa v družstvech více než individuálních titulů z evropských šampionátů?

LP: Soutěž družstev je vždycky statisticky nejobjektivnější. Sčítá se pět individuálních výsledků z pěti kol, tedy celkem pětadvacet výsledků, což je zpravidla velice objektivní srovnání úrovně jednotlivých družstev. Vliv náhody se téměř stírá. Špičkový jednotlivec může být na mezinárodních závodech jak první, tak klidně i pětadvacátý. Během pěti závodních kol vždycky může přijít nějaká smůla, záleží často na rozlosování, ale i na tom, jak to závodníkovi sedne. Samozřejmě by ale dobrý závodník neměl být třeba šedesátý – to potom něco dělal špatně.

MOL: Jaké byly tvé úspěchy na domácí scéně?

LP: Nejvíce si cením dvou titulů mistra republiky na tekoucí vodě (1996 a 2001). Povedlo se mi i zvítězit na jezerním mistrovství republiky v roce 2000. Druhých a třetích míst k tomu bude několik, stihl jsem i druhé místo na posledním mistrovství ČSFR v roce 1991, tedy ještě za federace.

MOL: Co se ti na muškařině líbí?

LP: Muškařinu považuji za vysoce tvůrčí činnost v klidném přírodním prostředí - většinou. Mám rád neomezené a perspektivní záliby. I když určitě v plavané i přívlači je také místo pro kreativitu a není to jen bezmyšlenkovité zírání do vody, tak si myslím, že muškařina dává patrně nejširší možnosti. Dnes se muškaří na tekoucí vodě, na stojaté vodě, na moři, prostě všude, kde se občas vyskytne nějaká ta rybka. Rozvoj za poslední desetiletí je ohromný.

MOL: Co je tvůj rybářský sen?

LP: Chtěl bych se podívat na některou pěknou lososí řeku. Když myslím pěknou, tak abych si zachytal a měl hodně pěkných úlovků, ne obvyklá celotýdenní dřina na severu Evropy kvůli dvěma záběrům. A pak bych se rád podíval na Nový Zéland a trochu si tam zachytal na řekách a na jezerech tamní „divočáky“.

MOL: Jaká první věc se ti vybaví, když řeknu ME 2005 v Polsku?

LP: Vybaví se mi velké množství ryb, tedy to, co jsme měli doma před deseti lety. Teď jsem možná zařízl Polsko... (smích). Především řeka San, která je dlouhá a rybářsky hodně rozmanitá. Na Sanu je poměrně dlouhý úsek "chyť a pusť“, který je „nacpaný“ rybami, až to je k neuvěření. Ale i v „normálním“ úseku byl dostatek ryb, i když je pravda, že průměrná délka byla úplně někde jinde než na úseku „chyť a pusť“. Je otázka, co se v Polsku stane, až tamější revíry, začnou hojněji navštěvovat černí ptačí kamarádi...

MOL: Kormorán se tedy v Polsku nevyskytuje?

LP: Ptal jsem se na to spousty lidí, protože mě vrtalo hlavou, kde se tam ty ryby berou. Poláci v jihovýchodní části země ale vesměs kroutí hlavou, „neví“, co jsou to kormoráni. Ale to jsme před deseti lety také nevěděli a dnes to víme až příliš moc dobře. Samozřejmě Polákům přeji, aby je invaze kormoránů nepostihla. Budu tam asi jezdit na ryby, tak ať jim štěstěna přeje.

MOL: S jakými ambicemi jsi odjížděl na ME v Polsku?

LP: Vhledem k tomu, že bylo statisticky téměř nemožné, aby se obhajoba povedla a Jirka Klíma mi loni ve Švédsku říkal: „Pořádně oslavuj, tohle už se ti podruhé nepovede,“ tak jsem rozhodně nejel do Polska titul obhajovat. Jel jsem do Polska si intenzivně zachytat ryby a to, že obhajoba vyšla, bylo hodně nečekané i pro mě osobně. Sám vím, jak je to hodně těžké vystrčit mezi evropskou elitou růžky na první místo. Stačí si přečíst startovní listinu a nebo se podívat na lidi z první padesátky ve vodě, to jsou rybáři, před kterýma musí člověk smeknout. Přesně ví, co mají dělat. Mezi takovými rybáři dvakrát uspět, je poněkud překvapivé a neobvyklé.

MOL: Co jsi před závody o polských revírech věděl a jak ses na závody připravoval?

LP: V Polsku jsem byl na rybách úplně poprvé a věděl jsem o tom, že je tam slušně zarybněno lipanem a pstruhem obecným. A také, že tam nejsou duháci, což mě trochu zarazilo, ale je to dobře. Poláci sází na podporu přirozené ryby. Tak to má být. Ale snadno se to říká, když na svých revírech nemají zimní kormorány, kteří samozřejmě hlady umřít nehodlají. Na našich řekách bychom byli bez duháků úplně vyřízení a často by zůstala jen turistika mezi olšemi a pozorování oblázků.

MOL: Takže příprava probíhala pouze před vlastním závodem?

LP: Příprava byla celkem komplikovaná, protože v Polsku nás zaskočilo dost špatné deštivé počasí. Poláci vypouštěli před závody velkou přehradu na Sanu, aby během závodů mohli vodu „zarazit“ a připravit tak pro nás alespoň trochu regulérní podmínky a šanci na přežití. Z tréninku tudíž nebylo nic. Byli jsme trénovat na malé říčce Solince, párkrát jsme se projeli po vyrovnávačce, kde jsme ale vůbec nic nechytli. Naštěstí se ale při závodech chytalo v přítokové části nádrže, která byla na ryby bohatší než ta vlastní „rozlitina“. Tam to bylo úplně zoufalé. Na Sanu se úspěšně trénovalo pouze jeden den, kdy trochu přivřeli vodu, jinak to tam frčelo, ve vodě plavali králíkárny, slepice, prostě hrůza. Tato část Polska byla de facto pod vodou, my jsme tam přijeli, když vrcholila povodeň. Měli jsme štěstí, že pro závody pak vodu zastavili a pouze poslední den již nebylo kde vodu hromadit a tak nás nechali svému osudu v dvojnásobném průtoku. Naštěstí nedošlo k žádným ztrátám na životech.

MOL: Jak bys stručně popsal revíry, kde se konaly závody?

LP: V oblasti jsou malé říčky, které jsou chudší na ryby. Není divu - tečou z polských Beskyd a při tání sněhu výrazně rostou jarní průtoky. Zde se vyskytuje drobnější ryba a pokud se tu na jaře nezarybní, tak zůstane pouze poměrně chudá obsádka. To je ale normální a všude na malých horských řekách stejné. San pod přehradou je zarybněn perfektně a je vidět, že je zde i určitá rybářská tradice. Poláky rybařina baví, věnuje se jí hodně lidí, dávají do ní asi i peníze a o revíry se starají. Poláci měli pověst „vyder“, ale myslím si, že si uvědomili, že aby si vůbec trochu zachytali, tak se musí o revíry starat a musí být schopni prosadit úseky „chyť a pusť“. Hodně jsem si o Polácích změnil obrázek a hlavně jako rybářští hospodáři v mých očích stoupli. Řeku San mají opečovanou opravdu pěkně.

MOL: Kromě potočáků a lipanů, chytaly se na mušku ještě i jiné druhy ryb?

LP: Ojediněle se objevily bílé ryby, především v nižších partiích (tloušť, ouklejka pruhovaná). Na říčce Solince nad přehradou dochází k migraci bílé ryby (proudník, tloušť, plotice, okoun, ouklej).

MOL: Jaká byla tvoje taktika pro závod samotný?

LP: Taktiku jsme měli myslím stanovenou dobře, což se projevilo i na umístění družstva. Poláci byli natolik mazaní, že se nás snažili naočkovat do chytání obecňáků, ale brzy nám bylo jasné, že je všude spousta lipanů a ti budou stěžejními úlovky. Na Sanu se tedy jednalo o chytání lipanů na nymfu a nebo i na sucho, když se ryba začala zvedat. Na Solince byla ryba malá a daleko od sebe, zde byl úspěch chytit pět měřitelných ryb nad dvacet centimetrů. Tam to byl takový rybářský chaos a každý si musel poradit sám. A nakonec vyrovnávačka, tam to bylo na pevné nervy. Vydržet tři hodiny a pokusit se chytit alespoň něco. Na vyrovnávačce se také dala hrozně těžko stanovit taktika. Jeden den bylo úspěšné chytání kolem trav, druhý den tato taktika nefungovala, protože pustili vodu z hlavní přehrady. Klíčová byla myslím tři kola chytání na Sanu, kde se nám dařilo.

MOL: Které vzory mušek se v Polsku osvědčily? Chytal jsi na mušky, se kterými chytáš u nás doma nebo bylo třeba navázat nějaké speciální vzory?

LP: Vzhledem k charakteru vod se chytalo na to, na co chytáme u nás doma, což byla samozřejmě pro náš tým velká výhoda a zlatý klíč k úspěchu. Troufám si tvrdit, že když se přijede na vodu, kde to chodí trochu jinak než u nás doma, tak ani týdenní soustředění nemůže odhalit všechny detaily chytání. Polské vody jsou příbuzné těm našim, jak barvou vody, tak i chováním ryb, takže i mušky a jejich nabídka fungují podobně.

MOL: Co bylo klíčem k tvému úspěchu? Jaký byl rozdíl mezi Lukášem Pazderníkem a ostatními závodníky?

LP: Chytalo se mi velmi dobře a v pohodě. Jinými slovy, dostal jsem se na ryby bez stresu, že mám být v pět zpátky doma. Bylo fajn, že člověk byl v partě příjemných lidí, pár dní si „odfoukne“, něco vypije a pak jsou teprve závody. Je to něco jiného, než když člověk přiběhne z domova s jazykem na vestě a má za tři hodiny něco odchytat a přitom má zase hlavu plnou starostí, které z dětí si odře koleno a nebo co zase bude další den v práci. Ale na otázku nedokážu pořádně odpovědět. Prostě jsem chytal s chutí a asi jsem měl trochu větší štěstí nebo snad Svatý Petr?

MOL: O dobrém zarybnění jsi již mluvil. Co dalšího se ti v Polsku líbilo a co na druhé straně nelíbilo?

LP: Závody se mi líbily celkově. Od hezké krajiny, přes přístup rozhodčích i oganizátorů. Také co se týče naší skupiny, myslím, že do Polska jeli rybáři, kteří si lidsky sedli, nebyl tam žádný rušivý element, který by komplikoval kolektivní přístup. Co se mi v Polsku nelíbilo, byly strašné silnice. To je sice detail, ale tady je vidět, že se zde trochu zastavil čas, že tento cíp Polska patří k hodně chudým a trochu zapomenutým končinám. Možná k jeho prospěchu.

MOL: Jsi dvojnásobným mistrem Evropy, máš i další cenné úspěchy. Jaké máš další ambice v závodním muškaření?

LP: Vzhledem k tomuto dvojitému úspěchu už vůbec žádné (smích).

MOL: To znamená, že se závodní muškařinou končíš?

LP: Ne, já se závoděním nekončím, ale opravdu nevím, co bude příští rok. Mám malé děti a náročné zaměstnání. V závodní činnosti bych rád pokračoval, ale nejsem teď schopný říct, na jaké úrovni a do jaké míry. Na podzim mě ještě čekají tři závody, které s chutí absolvuji, ale jak dopadnou a co bude příští rok, to opravdu nevím.

MOL: Jakou bys dal radu všem začínajícím závodníkům pro to, aby se stali špičkovými závodníky?

LP: To je relativně jednoduché. Musí být hodně u vody a intenzivně přemýšlet o tom, co tam viděli a zažili. A také aby se nebáli experimentovat a zkoušet. Hodně se dá okoukat, něco vyčíst z knížek, ale důležitá je vlastní hlava. Také se vyplácí dobrá paměť, protože kolikrát se člověk dostane do situace, že ryby neberou. Pak je důležité si pamatovat zkušenosti z minulých let, kdy se podobná situace mohla odehrát a hlavně co tehdy na ryby platilo. Mám třeba v krabičce i mušky, se kterými jsem chytal před patnácti lety, rád a často se k nim vracím.

MOL: Jak často jsi u vody ty?

LP: To je těžké srovnávat, protože teď „žiji“ z toho, co jsem se naučil dřív. Když jsem se muškařinu učil, tak jsem měl proti současným klukům obrovskou výhodu a to asi v tom, že jsem vyrůstal v muškařském prostředí a hlavně, že ve vodě bylo asi desetkrát více ryb než dneska. I když člověk měl taktiku padesátiprocentní oproti dnešku, tak nachytal více ryb než dnes. V současné době může mít člověk vybroušenou techniku, dokonalé mušky, perfektní vybavení, ale to je málo platné. Někde bude asi chybička. Stává se mi, že někdy jdu raději bez prutu a vyprávím malým dcerám, kolik se v jakém místě dalo nachytat – dneska bych jim to už nepředvedl.

MOL: Co je podle tebe příčinou zhoršeného stavu českých řek?

LP: Myslím, že povědomí „chyť a pusť“ u českých rybářů trochu stouplo a že nevybíjí ryby úplně bezhlavě. Jenom ty ryby někam zmizely. Těžko říct, zda je možné osočovat vydry, kormorány nebo dvounohé vydry, já si myslím, že je to kombinací více negativních vlivů dohromady. Je to asi logické, když člověk přijde na Volyňku, což je pstruhový revír, kde na každých sto metrech jsou maximálně dvě místa, které umožňují přežívání mírových ryb (nemluvím o velkých, ale o mírových rybách), tak tato dvě místa se dají vychytat za dva dny. Je prostě statisticky jasné, že pokud rybářský řád umožňuje neomezený přístup lovících na revír a třikrát týdně odnesení třech mírových ryb, tak je zřejmé, že ve vodě být ryby nemohou. To je suchá, ale platná statistika. Pokud vyrazím ze Strakonic po Volyňce a každou vycházku si odnesu tři lososovité ryby, tak po prvních dvou měsících sezóny je Volyňka 1 bez mírových ryb. A podle rybářského řádu neudělám žádný přestupek, maximálně morální. To znamená, že současná situace je i neblahý důsledek rybářských pravidel. Dneska je rybářský řád obecně stejný jak pro velké úživné řeky, tak pro malé říčky a to znamená, že ryba je pouze na těch velkých, úživných, muškařsky těžkých řekách, kam se navíc třeba i intenzivně dosazuje, jako například Vltava pod Lipnem. Blahořečím prvním pozitivním změnám, zejména na jihu Čech, především důsledná ochrana lipana je bez diskuze a nechápu, na co čekají ostatní kraje – asi na zázrak.

MOL: Jsi muškařský samouk nebo ses muškařinu od někoho učil?

LP: Jsem hodně samouk, ale je samozřejmě pravda, že na mě velký vliv měla strakonická muškařská škola. Bez ní bych se nikdy nedostal tak vysoko.

MOL: V jednom z dřívějších rozhovorů ses zmínil, že ne vždy jsou nejúčinnější ty nejmodernější vzory. Můžeš toto tvrzení trochu objasnit?

LP: Moje krabičky jsou z devadesáti procent naplněny muškami ze začátku devadesátých let. V posledních sedmi, osmi letech jsme zaplaveni skvělými moderními materiály, které muškařinu vždy o krůček posunují, ale jejich velkou nevýhodou je to, že je ryby brzy okoukají. Ať jsou to různé kuličky, třpytivé umělé materiály nebo jiné věci, když se s těmito materiály přijde, tak je to bomba, ale za dva roky jejich účinnost již není nic moc. Zejména když ryby neberou, tak se mi vždy vyplatí sáhnout o těch deset, patnáct let zpátky pro původní vzory. Například když to nebere, tak je dnes neskutečně úspěšná suchá a mokrá muška, ač takovéto chytání není zas taková móda v naší nymfové době, kdy se nymfuje na všechny možné jigové i nejigové háčky, goldkopfy s pěti barvami hlaviček atd. Zejména na hodně prochytávaných vodách začíná fungovat jemné klasické muškaření. Je to cesta k záběrům od slušnějších ryb. Typická je v tomto například Otava, v jejíž pstruhové části je již tlak na rybu tak enormní, že je ryba přeplašená, zdecimovaná od kormoránů a tudíž se bojí větších nástrah. Například loni v říjnu jsem nasucho nachytal krásné lipany přímo v Sušici na místech, která jsem předtím pronymfoval a snad bych se i omlouval, že zde nic není a nebo že ryby zde někdo vychytal či je něco sežralo. Pořád mi to vrtalo v hlavě, protože jsem tam nechytl ani malé ryby, ale když jsem šel ten samý úsek „jinak“, tak jsem byl až překvapený, jaké ryby se po suché mušce zvedly, přestože předtím žádné ryby nesbíraly. Klasika se začíná zase vracet a funguje!

MOL: Kdyby kdokoliv z našich čtenářů chtěl zajet na ryby na Strakonicko, co bys mu doporučil?

LP: Před deseti lety bych poslal člověka na minimálně deset skvělých míst, teď bohužel musím říct, že když sem přijede host na ryby, tak ho nemám kam vzít. Buď je to milovník přírody, pak jdeme na Volyňku na malé ryby, zejména v létě a na podzim, protože v květnu se vychytají míroví potočáci. Kolem Volyňky je to hezká procházka přírodou, při které se velmi málo ohýbá prut (často, ale málo). Nebo se může jít na Otavu, ze které ale téměř zmizel lipan, takže se jedná o vycházku na oukleje, proudníky a okouny. Tečka. Nic moc. Přímo na Strakonicku ani člověk nemůže nabízet průvodcovské služby nebo sem zvát hosty vyloženě na ryby, protože hrozí rozpačitý výsledek. Před deseti lety to bylo úplně jinak, to jezdili na Otavu na lipany lidi až z Žatce, Chomutova nebo Moravy. Ne vždy na Ohři brala velká ryba a proto se jezdilo i na Otavu zachytat si středně velkou rybu ve slušném počtu. Dnes na Otavě středně velká ryba pouze přežívá a mnohde i dožívá. A tolik lidí, aby jeli na tlouště, oukleje a okouny zas není. Takže kdybych měl ve Strakonicích hosty, tak bych je vzal až do Sušice pokusit se chytit nějakého pstruha a pak vystoupit na hrad Kašperk.

MOL: Následující otázku jsi již částečně zodpověděl, ale přesto. Jakou největší změnu pozoruješ na domácích revírech, na kterých často chytáš?

LP: Jednoznačně vymizení lipana. A to prudké a jednoznačně související se zimujícími kormorány. Na lipana byl kolem Otavy vždycky enormní tlak. Každý rybář, co má ruce a prut, tady lovil lipany, ať již na mušku nebo na hnojňáčka, ale vždycky tady lipani byli. Populace kolísala, byly lipaní roky, pak roky útlumu, pak zase přišly lipaní roky. Periody byly tak dvou- až tříleté. Nyní se však nacházíme v periodě totálního průšvihu. V zimě mezi roky 2002 a 2003 se stalo něco, co ukončilo lipany na Otavě. Nemůže se nic svádět na povodeň v roce 2002, protože když povodeň trochu opadla, tak jsem na podzim roku 2002 normálně ve vysoké vodě chodil a lipanů bylo všude stejně jako před povodní. Po zimě jsme všichni poznali, co znamenají pro Otavu kormoráni. Byl to obrovský šok. Přes zimu byla malá voda, na jaře 2003 horka, sucha a extrémně nízká voda. V úsecích, kde se vždy dalo chytit dvacet až třicet lipanů, jsem nemohl chytit žádnou rybu. Začátkem června již bylo v Otavě tak málo vody, že byla čitelná jak akvárium. Chodili jsme proti vodě a opravdu bylo vidět, že je řeka úplně prázdná. Tam zbyli jenom hrouzci a malí potočáci. Jinak bílá ryba a lipan, všecko pryč. To se týkalo i revíru Volyňka 1, kde byli vždy stovky lipanů a zde lipan úplně zmizel.

MOL: A to se ryba již nyní nenasazuje?

LP: Co se týče Volyňky, tak tu zachránilo nasazení lipana v roce 2004, kdy přišlo do vody hodně dvouleté ryby a je to znát. Jestli se vysazuje na Otavu, tak to nedovedu odpovědět, jestli ano, pak to není zatím znát. Jisté je, že se zde letos občas lipan chytne, ale v podstatě je to vzácná ryba. Stejný stav je na otavské pstruhovce i mimopstruhovce. Přitom Otava vždy byla hlavně lipanová voda, pstruh byl vždy až druhý v pořadí.

MOL: Které jsou tvé další oblíbené revíry v ČR?

LP: Vltava nad Lipnem i pod Lipnem, Ohře.

MOL: Kdybys mohl lovit pouze jednou muškařskou metodou, jaká by zvítězila?

LP: Kdybych si mohl vybrat opravdu pouze jednu metodu například na jednu sezónu, tak abych se z nymfování nezbláznil, šel bych do suché mušky. Kdybych si měl vybrat z hlediska účinnosti, tak je to česká nymfa.

MOL: Můžeš prozradit, s jakým vybavením chytáš nejčastěji?

LP: To budou reklamní záležitosti (smích)... Na řeky používám pruty na trojku až sedmičku šňůru, délky 260 až 295 cm. Tři čtyři pruty stačí, abych (troufnu si říct) obsáhnul rybaření na všech řekách v Evropě, ale tím samozřejmě nemyslím lov lososů, ale ten tradiční lov lososovité a bílé ryby.

MOL: A oblíbený prut na nymfování?

LP: V Čechách se to trochu změnilo. Dneska je asi nejlepší prut 275 cm na čtyřku šňůru. Ale v Polsku bylo vidět to, co bylo u nás před deseti lety, že čtyřkový prut není nejlepší volba pro řeky, kde jsou ještě ryby a to včetně větších. V tomto případě bych volil 275 cm prut na pětku šňůru. Čtyřkový prut, se kterým se proháníme po českých řekách a chytáme sem tam nějakou menší rybku, byl v Polsku měkký. V Polsku bylo hodně těžších ryb a proto byl lepší pětkový prut. Muškaři v Čechách přecházejí na delší a měkčí pruty i z toho důvodu, aby si více vychutnali lov menších ryb. Ono takový pětkový, šestkový prut, když člověk chytá pstroužky okolo dvaceti a lipany do dvaceti pěti centimetrů, to je spíše úsměvný rybolov.

MOL: Jak se díváš na úroveň českých muškařů v porovnání s kolegy ze zahraničí?

LP: Myslím, že po stránce technické patříme mezi nejlepší světovou trojku. Je to dáno dvěma faktory. První faktor je, že Češi jako ostatní Slované mají pro lov obecně příznivé geny. A druhá věc je, že se závodní muškaření u nás léta intenzivně podporuje. Jezdí se do světa, je zde spousta pohárových soutěží s letitou tradicí. Fungují ligové soutěže, mistrovství a to je obrovská kopa práce, kterou někdo musí udělat. Musím zmínit osobnost, která z toho nejvíce vyčnívá a tou je RNDr. Křivanec. Ten za posledních patnáct let udělal pro české závodní muškaření asi nejvíc. Pak je tu spousta dalších lidí, kteří závody pořádají, protože uspořádat závody pro třicet a více lidí není jednoduché.

MOL: Jaký je tvůj názor na používání bezprotihrotových háčků i mimo soutěžní muškaření?

LP: Já bych používání háčků bez protihrotu z devadesátipěti procent doporučil i pro běžné chytání v rámci rybářského řádu. Jsem jednoznačně přesvědčen, že bezprotihrotový háček rybu mnohem méně poškodí a obtěžuje. Háčky s protihrotem nepoužívám vůbec a běžně minimálně dvě třetiny ryb se mi podaří vyháknout, aniž na ně sáhnu. Několika málo revírům v Čechách bych dal výjimku. Například Ohře 7 a 8, kde háčky bez protihrotu můžou znamenat to, že se velké ryby téměř nedají vyndat z vody, což by zase byla škoda.

MOL: Jak se během doby, co chytáš, měnila metoda české nymfy?

LP: Metoda chytání na českou nymfu se vyvíjí směrem k jemnosti a technické dokonalosti nabídky. Dříve to byla taková hrubá metoda – těžké nymfy, silné vlasce, hrubé pruty. Vývoj jde směrem k dlouhým a jemným prutům, jemným vlascům. Dnes běžně nymfuji na desítku vlasec, lehké mušky daleko od sebe.

MOL: Často slýchávám názor, že přestává fungovat klasický český bobeš. Co si o tom myslíš?

LP: Myslím, že klasický český bobeš funguje vždycky a pořád. Akorát možná dnes lidi na bobše méně chytají, méně je váží. Hodně se chytání „zvrhlo“ směrem k lovu na jigy, goldkopfy atd, což jsou samozřejmě také velice úspěšné nymfy (ale tak primitivní!). Ale myslím si, že český bobeš, tedy strakonický bobeš (úsměv), není ještě mrtev.

Lukáši, děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů v osobním životě i při závodění.

Oficiální stránky ME 2005 v Polsku: www.europeanflyfishing2005.pl