Bohouš Šumský na Loučné

Tento článek je částí seriálu Nebojme se muškaření, který byl poprvé uveřejněn v letech 2000 - 2002 v časopise Rybářství.

Lovit ryby pomocí rybářské udice, tedy prutu, vlasce a háčku s nástrahou, mě zaujalo, když mi bylo asi deset let. Ještě před tím jsem už zkoušel s kamarády lovit pstruhy pod kameny do ruky v krásném horském Labi u Michlova Mlýna a v přitékajících potocích. Kolem řeky občas prošel rybář lovící pstruhy na mrtvou vranku nebo na třpytku. To jsme hned předstírali, že se v řece jenom koupeme, a přitom jsme po očku sledovali, jak to dělá. Jednou ovšem procházející rybář zabrodil hluboko do vody a začal opakovaně švihat prutem, za kterým se v ladných smyčkách vlnila místo vlasce jakási šňůra. Vydrželi jsme tenkrát za ním chodit až skoro do tmy. Obdivovali jsme nejen to, kolik krásných pstruhů ulovil a divili se, že skoro všechny pustil, ale také to, jak šňůru prutem ovládá. Předmětem obdivu se stala i krabička plná krásných barevných mušek, kterou nám posléze ukázal, když viděl náš neutuchající zájem. Tehdy jsem se poprvé setkal s muškařením a hned jsem si řekl, že tohle musím umět. Od té doby můj zájem nepolevil.

Zpočátku jsem zkoušel „muškařit“ s běžným bambusovým prutem a navoskovanou šňůrou, která se používala na lov štik na živou rybičku. Jako naviják mi postačil obyčejný dětský kolovrátek. Moc mi to nešlo, ale největší problém byly mušky. V obchodě jsem si koupil tři největší a nejbarevnější. Ty ovšem pstruhy příliš nezajímaly, navíc jsem je brzy utrhal na větvích stromů kolem řeky. Přesto jsem na muškaření nezanevřel, zvláště potom, co jsem si z knihovny vypůjčil knížku Zdeňka Šimka „Chytání pstruhů, lipanů a hlavatek“. Ta mě uchvátila víc než moje dosavadní pokusy a dala mi základní návod, v čem to muškaření vlastně vězí. Postupně jsem sehnal i další Šimkovy knihy, v antikvariátu pak náhodou i knížky pánů Lišky, Tejčky, a když jsem v knihovně rybářského spolku objevil Pohunkovy „Umělé mušky“, začal jsem si mušky místo kupování vázat. To už jsem na rodičích vyškemral i o něco lepší vybavení a začal muškařit doopravdy. Měl jsem štěstí, že to bylo hlavně na jedné z našich nejlepších pstruhových a lipanových řek Loučné kolem mého rodiště Vysokého Mýta. Měl jsem tam také co okoukat, protože na Loučnou jezdili muškaři z celé republiky a i „domácí škola“ byla na úrovni. Tam jsem také poprvé u vody spatřil charakteristickou bílou hlavu Zdeňka Šimka a z povzdálí sledoval i rybařícího Jana Wericha.

Od té doby mi muškaření přináší spoustu loveckého vzrušení, napínavé zábavy a spoustu „čistých radostí“ i z poznávání přírody a nakonec i sebe sama. Myslím, že to byl spisovatel Ota Pavel, kdo říkal, že „pomocí prutu nahlížíme pod hladinu“. Mohu jen skromně dodat, že rybařením a muškařením zvláště nastavujeme zrcadlo i sami sobě.

V dnešní době, kdy nám lov už neslouží k opatření si potravy, i když ryba občas příjemně zpestří náš povětšinou „vepřový jídelníček“, propadáme rybářské zálibě, která často přerůstá až ve vášeň, spíše z těch jiných, výše uvedených důvodů. Abychom se skutečně mohli z úspěchů radovat, stavíme si do cesty různé překážky, jejichž překonávání naše zážitky umocňuje. Jednou z nich je třeba ta, že ryby lovíme pouze na umělé nástrahy, jinou, že používáme háčky bez protihrotu, další třeba ta, že se naučíme ovládat prutem muškařskou šňůru i za obtížných podmínek. Hlavním smyslem rybaření asi nadále zůstává ukojení našeho loveckého pudu – ulovení ryby, ale jde nám především o to, aby se tak stalo se sportovní etikou. Abychom měli požitek nejen z přelstění ryby, z její bojovnosti při zdolávání na jemném náčiní, ale i z co nejrovnějších šancí, které rybě poskytujeme, a v neposlední řadě i z jejího opětného navrácení vodě. To vše nám muškaření umožňuje naplňovat vrchovatě.