Každoročně vyrážím se svým kamarádem Alešem na nějakou zahraniční muškařskou výpravu. Letos padla naše volba na Švédsko. Výběr místa a termín měl na starost Aleš, už s ohledem na moje Sweden Waterloo v roce 2004 a jeho několikaletou zkušenost s jedním úžasným místem.

Předem bylo dohodnuto, že tentokrát nepojedeme duo, ale přibereme další lovce. Prvoplánově jsme se zajímali o lov štik, a minimálně jeden den jsme také chtěli strávit na Emmanu lovem salmonidů. Jako zálohu jsme zvolili Flugstromen. Vázal jsem už asi měsíc dopředu, pruty i lajny i reely jako nové, ba co, skoro lepší. Nakonec ve mně však jako vždy zahlodalo, zda jsem pro úspěch udělal vše, a začal jsem na poslední chvíli plašit a pro jistotu ještě "znásilnil" Míru Málka o několik rybkových streamrů. Jistota je jistota.

Vyrazili jsme nakonec ve třech a už náš sraz dal celé výpravě charakteristický ráz, který se nedá jedním slovem popsat - zkrátka chaos, pech a skleróza. Celkem jasně dané kritérium, že mne spoluvýletníci naberou na dálnici na Dresden na odpočívadle u Teplic, nepochopitelně nevyšlo. Dle všeznalé navigace jasná věc - po sto metrech doleva a hned doprava - ale kupodivu jsem přejel až na Cínovec. Ale nevadí - prohlédli jsme si lepé děvy, rychle přehodili věcí, já se vsoukal na zadní sedačku auta naloženého po střechu a vyrazili jsme z kopce dolů zpět na dálnici. Doslova šílenou rychlostí jsme projížděli všechny zatáčky kvůli časovému presu, aby nám neujel noční trajekt.

Asi po dvou kilometrech jízdy mi zazvonil mobil - otec, který pilotoval můj vůz zpět do garáže, mi oznámil, že našel na cestě moje pouzdro od prutu. Brzda a jede se zpět... Díky mojí nepozornosti totiž zůstala otevřená rakev na střeše a několik mých a Petrových pouzder s mušáky se vykutálelo ven. Řízením osudu jsme všechna pouzdra našli, což při té rychlosti, kterou jsme jeli, dodnes nechápu. Jízda už pak proběhla celkem v klidu, průměr 160 km/h naštěstí bez asistence autobahnpolicie, neboť tentokrát by nás asi na místě, kde je povolena "stodvacítka", odbouchli, poněvadž na stejný zázrak, jako na podzim při cestě do Dánska, prostě nevěřím.

Trajekt pohoda, lehká chrupka a již jsme v zemi vyvolené. Na vybrané místo jsme vyrazili za krásného slunečného dne, již klidnou jízdou po Švédsku, samozřejmě se zastávkou na Morrum a ve firemním obchodě Abu Garcia, který se ukázal jako opravdu velmi pěkný krámek. Ceny doslova lidové, každý utrácíme dle svého gusta a hurá na původní trasu.

Na místo dorážíme asi ve 14 hodin a mě začíná šimrat v břiše. Jsme asi 30 km od místa mého velkého výbuchu, což mi Aleš zatajil. Po vybalení a dalším překvapení, které nám připravil Aleš tím, že z auta vytáhl mongolský buben (místa jsme měli přece nazbyt) proběhlo rychlé seznámení s lodí a už vyrážíme na první obhlídku. Pan domácí moc optimistický není, poslední dny prý je horko a moc to nejde.

Míjíme celkem slibná místa. První zastávku Aleš naviguje do rákosem obrostlé mělké zátoky s dostatkem úkrytů na dně. Vidíme i první hladinové projevy a optimismus sílí, naše zonkery dopadají do všech stran a tu a tam se za nimi po dopadu udělá vlna. Leč záběr nepřichází. Projíždíme pomalu celou zátoku, až spatříme ony výrobce vln - obrovští cejni táhnou v hejnu zátokou a my je tu a tam asi plašíme.

Nakonec má Petr první záběr a kudla kolem 50 cm obstarává svou premiéru. Já s Alešem zůstávám bez záběru. Večer si to však vynahrazujeme posezením, Petr se o nás stará vzornou grilovačkou a DVD z Kamčatky bere dech.

Druhý den je opět jasno a teplota kolem 25°C. Vyrážíme na Alešův tutový flek. Po zhruba 20minutové jízdě jsme již téměř na otevřeném moři, ale nakonec Aleš zabočí do spleti ostrůvků a my vystupujeme na místě, kterému nelze nevěřit. Já s Alešem zkusíme chytat ze břehu, Petr jde do boatu. Aleš bezpečně míří na horká místa a já jsem mu v patách. První hody a konečně - za zonkerem mi jede zubatice. Po pár metrech se však otáčí a to samé hlásí Aleš. Téměř každý hod stejný scénář - ryby nějak nemají potřebu žrát. U břehu je spousta plotic a koljušek, rybky se chovají nelogicky klidně.

Dle sloganu "Změna místa, ryba jistá" se dostávám na dohled Petrovi, který zdolává dalšího svého 50cm krokodýla. Za chvíli se dočkávám i já. Za zonkerem mi vyráží další půlmetrový obr, ale jeden o pár cenťáků delší ho předbíhá a tvrdě se zakusuje. Dostává za odměnu prudký kontr a již je vlečen ke břehu. Konečně se raduji z prvního úlovku. Nakonec zdolávám ještě tři takové a celkové skóre dne je ve třech 8 štik měřících do cca 55 cm. Ano, i takhle vypadá štičí ráj. Připomíná nám to Tatrovice a ryby jsou tu taky stejné - tahle věta bude nakonec památná a chlapci na ni budou dosti alergičtí, tedy zvláště Aleš.

Po cestě domů se nápadně ochlazuje. S radostí věštíme mraky, přichází ovšem pouze mráz. Ráno je opět jasno a teplota - 2°C. 27stupňový teplotní rozdíl rozháníme 12stupňovým pivečkem z Plzně a vysooktanovým výrobkem z irské dílny. A protože pořád nemáme dost, saháme ještě po americkém příbuzném.

Takto posilněni několikrát štiky vybubnujeme šamanským rytmem čtvrté cenové a odpoledne usedáme do lodi na krátkou projížďku. Chytáme stylem "pár hodů na každém slibném místě a pryč", jenže mongolský buben a naše mouchy rozhodně úspěch nepřinášejí. Výsledkem je jedna štika, kterou samozřejmě lapil Petr. Návrat zpět je ve znamení jízdy "hop, nebo ti uletí čepice" a vítězem je jednoznačně Aleš, jehož Simmska je ve vodě neustále.

K úplnému vystřízlivění dochází pár stovek metrů před cílem, kdy najíždíme na skalisko. Naštěstí jako zázrakem vrtule přežívá a my už turistickým tempem dojíždíme domů.

Večer se dohadujeme, co dál. Opět Alešovi přihraju Tatrovice, načež čekám pěstní kontr - je na něm vidět, jak je nešťastný. Jenže slunko a vítr je "sviňa", ale dloubneme si rádi. Po kratším beerbrefingu nakonec vítězí návštěva Flugstromenu. Vážeme pár tutovek dle Aleše, které opravdu budou nakonec cool, a jdeme spát.

Ráno nás opět vítá bodem mrazu a jasnou oblohou. Sedáme do auta a po třech hodinách jízdy jsme v cíli. Kupujeme povolenky a hurá za úlovkem. Na parkovišti jsou pouze dvě auta a na hřebíkách v budce je ukotveno několik duhoňů. Bohužel vše do 50 cm, což nám na to, že tu ryby nedoporučují pouštět, nepřipadá nic moc. Než se s Petrem vybabráme s nezbytným retkem k vodě, má už Aleš dva kousky - jeden měří hodně nad 50 cm a druhého se mu podařilo uvolnit ve vodě. Jsme tu vlastně tři skupinky, kromě nás ještě trojice Němců a jedna švédská mamka s dvěma syny. Takto všichni rotujeme na umělé řece, která vypadá o mnoho lépe než většina našich přírodních toků.

Ryby ovšem neberou, tak se přezbrojuji na bosenského killer jiga a za pár minut cítím první lehký ťukanec. Rudi rentgen legenda funguje. Lehce zasekávám a nestačím se divit - mohutný záblesk pod hladinou a ryba vyráží proti vodě, pětkový prut ohnutý až k hladině, pár výskoků a jízda dolů. Tůň je jedna z největších, takže odhaduji, že se mi ryba díky lehkému záseku nakonec na dálku vypne, ale nakonec už ji celkem v pohodě vodím 5 m od sebe. Toto "v pohodě vodění" trvá jistě více než pět minut a už začínám chápat, proč nechtějí ryby pouštět zpět.

Nakonec duháka za velkého údivu švedského juniora podebírám vleže na boku. Tvrdkův rakeťák není nejlepší volbou. Duhák má 56 cm, je nechutně "zmasilej", a přestože je to čerstvě vysazená ryba, bojem mne těší. Za pár minut chytá dva duháky i Petr, takže nálada se nám začíná zlepšovat. Při cestě zpět k autu chytám dalšího duháka přes 50 cm - a jsme vyrovnáni.

Švédům se vůbec nedaří a Němci také dlouho nic nechytili, zato je velmi zajímá náš styl. Všichni "ludrujou", jen my chytáme nějak divně na krátko. Aleš jim anglicky vysvětluje, o co jde. Začnou přikyvovat, že už o tom četli na netu, ale domluva je pořád taková nijaká, a tak Aleš zaperlí: "Prostě na Hitlera." Němci neví, čí jsou, ale rozdýchají to. Docela mne pobaví jejich skuhrání, že nemají dobré revíry, přitom třeba zrovna oni to na Regen mají 100 km.

Po obídku a nějakém tom vázání vyrážíme na odpolední kolečko. Slunko opět pálí, až běda. Kolegům se podaří chytit již viditelně aklimatizované ryby kolem 60 cm a mají spálené ruce od lajny. Cesta domů vede přes Mekáč - hranolky hrůzné, z houbového salátu se klube nějaká odpudivá bobulová zelenina, tatarku já sice nejím, ale chlapi ji haní, kudy chodí.

I po takové večeři se mi jede celkem solidně, švédské předpisy porušuji asi 1000x, přesto pohodička, silnice jsou téměř prázdné, dokonce i automatické řazení se mi líbí čím dál víc. Zaleháváme okolo půlnoci po pár pivech s mnohem lepší náladou. Maso je maso.

Probouzíme se do zamračeného rána, což nás polévá další živou vodou. Rychle házíme věci lodi a tradá... a ono nic, nemáme klíčky od lodi. Napřed se vrací do chatky Aleš, posléze i Petr. Já si blbnu s lurou na přístavišti, několik okounů tatrovické velikosti se naloká suchého vzduchu, když omylem kopnu do Petrovy vesty, aby na mne z vnitřní kapsy vykoukla silueta telefonní šňůry. Drze otvírám kapsu a vyndavám klíče a ještě drzeji pak svolávám Petrovým mobilem hledače pokladu k lodi. Z ranního odjezdu je hodina po poledni. Tryskem míříme k Alešově tutovce, rychle se vyloďujeme a již se rozbíháme na svá místa a Petr opět do boatu.

Už při první prohlídce loviště vidím rybky natěsnané u břehu a také hned vím proč. První nához a za zonkrem vidím záblesk - prudká rána do ruky, přesný kontr a já konečně cítím na Xi 2 slušnou rybu. Má sice 65 cm, ale je pěkně zmasilá. Ze stejného místa dostávám vějířovitým nahazováním ještě 5 podobných kolegyň, nej ryba má 70 cm.

Tvrdek plný k prasknutí se vydávám k lodi, ostatní jsou na tom podobně. Ryby rychle kuchám a hurá na ně, tentokrát už všechny dostávají svobodu. Celkem chytáme každý přes 10 štik ve velikosti 65 - 70 cm a k tomu i nějaké menší. Jsem v rauši - tohle je Švédsko, o kterém jsem slyšel nebo četl. Večer sauna, grilovačka, pivečko. Já s Petrem koštujeme výrobek Pepeho Lopeze a kvalitu oceňujeme až do omdlení.

Nechce se nám vstávat, ale bubeník, jenž kupodivu procitnul jako první, nás láká na Emman. S trochou obavy, jestli seženeme povolenku, usedáme do auta a vyrážíme směr turistcentrum. Obavu, kterou mezi nás vnesl duch diakritiky, však zažehnává vzorná obsluha. Nechtějí žádný ručně psaný dopis, povolenku nám bez problémů prodává Češka Světlana a de facto nám ještě nadává, proč jsme tady tak pozdě.

Na Emman je to asi 30 km. Jedeme podél řeky a dle mapky tipujeme vhodná místa. Ne všude je totiž možno vstupovat, a tak se nakonec rozhodujeme, že se rozdělíme. Aleš chce na horní rameno velikosti a vzezření Rolavy, já s Petrem zkusíme štěstí na úseku připomínajícím Vltavu pod Vyšákem. Jedeme tedy vyložit Aleše, jenže ten jako na potvoru nechává v chatce brodící boty, takže následuje rychlý úprk na naše místo a jeho trysk zpátky do chatky.

Jdeme s Petrem k řece, on jako zkušený lovec lososů z Kamčatky, který, když slyší statistickou pravděpodobnost ulovení lososa na Emmanu, dostává křeče do břicha a mumlá něco jako "na Kamčatce co nához, to ryba".

Prohazuji čítanková místá diakrickým ulsockem, leč už jsem slyšel, že tyto krásné mouchy ryby nechytají. Bez úlovku jsme však všichni - i Aleš, který údajně jel tak rychle, že odlepil auto na jednom hupku ze silnice (Stig Blonqvist by měl z něho radost). Jedeme proto ještě na jeden flek, který se nám jeví jako čítankové místo - a buch, cítím jemný drbanec, nahazuji po druhé o kousek níž a ihned po dopadu opět zacukání. Sakra, srdce mi bije až v krku, přitahuji mouchu k sobě a už bohužel vidím i útočníky - několik rybek velikosti našich proudníků atakuje mouchu. No nic, všichni končíme zerem, dokonce i Petr, který zatím jako jediný chytil rybu každý den. Večer si spravujeme saunou, pořádnou večeří a balíme.

Cesta probíhá poklidně, akorát při přesunu do svého auta nechávám část dárků pro syna u Aleše v autě. Telefon má kdoví proč v kapse můj táta, což se dozvím až téměř po 24 hodinách marného shánění, kdy i Aleš obrátil auto vzhůru kolama. Rovněž zjišťuji, že peníze, které jsem posílal Petrovi jako zálohu, jsem kdoví proč poslal našemu nejmenovanému operátorovi. Prostě jak výprava začala, tak také končí.

Tímto svým kolegům děkuji za nevšední dovolenou a již se těším v jejich milé společnosti na podzimní vinobraní.